KAŽDÁ NEMOC JE VÝZVA K TRANSFORMACI

"Kdo (si) chce ušetřit všechno, neušetří nakonec nic."

Již z to­hoto obecně filozofického pohledu je jasně patrné, že očkování(a umělá imunizace vůbec) nám nepřináší ani zdaleka tolik užit­ku a bezpečí, jak by se snad někomu mohlo zdát.

Celkový efekt očkování pro běžného člověka - zvláště pak v případě "ochra­ny" proti méně nebezpečným nemocem - je spíše skromný.

Bo­hužel, dnes bývá často neodůvodněně přece­ňován - navzdory mnohdy zcela opačně hovořícím argumentům. Problém začíná již v raném dětském věku.

Spousta dětí je v dobré víře očkována téměř proti všem myslitel­ným chorobám: od epidemických infekcí přes běžné dětské ne­moci až po vysloveně drobné lapálie. Skoro už nenajdete nemoc, proti níž by neexistovala očkovací látka.

Oficiálně bývá očková­ní mnohdy prezentováno jako spása lidstva. Je tomu ale oprav­du tak? Ano - nutno uznat, že takzvané moderní děti v našich zeměpisných šířkách již prakticky netrpí klasickými, dříve tolik rozšířenými dětskými chorobami a infekcemi. V této pohříchu relativně izolované oblasti sehrály očkovací programy jistě svou roli.

Proč však důsledným očkováním "optimálně chráněné'“ děti ve skutečnosti nejsou zdravější, nýbrž trpí různými zástupnými neduhy mnohem častěji, než tomu bývalo u generace jejich ro­dičů před nějakými třiceti, čtyřiceti lety? To, že obranný systém organismu našich dětí dnes již takřka nemá příležitost se vytrénovat přirozeným bojem a místo žádoucího zocelování většinou spíše degeneruje  je vysvětlení pouze dílčí. Vedle zřejmého oslabení přirozené imunity existuje totiž ještě celá řada dalších důvodů, kvůli nimž bychom měli soudobý trend nadměrného mnohoná­sobného očkování podrobit kritickému pohledu.

Jako hlavní argument pro očkování se přitom často uvádí právě efekt přivyknutí obranného systému těla na potenciální in­fekční riziko - cestou imunizace pomocí cíleně zaváděných oslabených původců infekce. Ve skutečnosti však jde především o svým způsobem biologický podvod vůči organismu, který tak­to vlastní obranyschopnost posiluje jen minimálně nebo vůbec ne. Organismus je sice očkováním podněcován k tvorbě protilátek, zároveň však není nucen opravdu bojovat. Podle všeho se zdá, že v imunitním systému nastává spíše chaos, což u mnoho­násobně očkovaných jedinců vede k častějšímu výskytu alergic­kých reakcí i jiných druhotných problémů. V rovině základních principů lze říci, že:

 „očkováním se u dítěte nepřirozeně potlačí jeho normální vnitřní potenciál agrese, který pak - nemůže-li se vybít například formou běžné nemoci - vstoupí na scénu těla jiným, obvykle ještě horším způsobem.“

Faktem je, že na počátku života antibioticky "velmi pečlivě ošetřované a očkované děti trpí různými alergiemi v rozsahu_celkově až o padesát procent větším než děti užívající antibioti­ka pouze v rozumné míře a neočkované nebo očkované jen proti nejzávažnějším infekčním hrozbám.

Antibiotická protiinfekční terapie spolu s očkovací profylaxí tak místo reálné ochrany lid­ského zdraví přispívají v těle spíše k rozvoji a eskalaci nežádou­cích agresivních jevů. Původ­ně zamýšlené dobro se vytrácí a místo toho je pouze menší zlo nahrazeno zlem větším, či lépe řečeno zlem hůře vyzpytatelným. Jen na nás záleží, jakou cestu si vybereme.

Potenciálním jedem pro lidský organismus přitom může být samotná dávka nějakého léčebného prostředku, jak na to upozorňoval již před bezmála pěti sty lety Paracelsus.

Na tomto místě vyvstává otázka správného zacházení s očko­váním a reálnějšího pohledu na jeho klasické školsko-medicínské aplikace, které s sebou - přes všechnu převažující mediální chválu - přinášejí určité nezanedbatelné, i když často zamlčova­né škody.

Stále dokola opakovaná tvrzení, že díky "masovému" očkování byly mnohé obávané infekce a dětské nemoci jednou provždy sprovozeny ze světa nebo alespoň silně potlačeny, jsou v zásadě nepravdivá a již s pomocí prostých epidemiologických dat školské medicíny se dají celkem snadno vyvrátit. Ani u tuberkulózy,  záškrtu či dětské obrny, ani u dávivého kašle, tetanu a dalších infekčních chorob očkovací profylaxe samy o sobě vzni­ku nových případů nemocí fakticky nezabránily.

Pozitivní vliv zde měly mnohem spíše postupující sociální vymoženosti, odstraňování hrozby nedostatku potravy a hladomoru, a především pak zlepšující se hygiena. Díky všem těmto opatřením zaznamenaly kdysi tak obávané infekce objektivně výrazný ústup ze scény - což však rozhodně nelze ztotožňovat s jejich úplnou li­kvidací. Například počet onemocnění TBC, záškrtem a pravými černými neštovicemi (variolou) sice po zavedení příslušných oč­kování prudce klesl, ovšem za první světové války se v důsled­ku celkového zhoršení hlavně hygienických podmínek opět zna­telně zvýšil. Po válce šly počty případů zase dolů, ne však tolik, jak by snad bylo možno očekávat. Používání některých starších typů vakcín - třeba virelonu proti dětské obrně - mělo dokonce za následek opětovný nárůst nemocnosti.

ZDROJ:

http://www.calendula.cz/%C4%8Dl%C3%A1nky%20na%20net/O%C4%8Dkov%C3%A1n%C3%AD%20Dahlke.htm