KAŽDÁ NEMOC JE VÝZVA K TRANSFORMACI

Vrozená imunita

Tento obranný systém je velmi účinný v boji s mnoha patogeny. Zahrnuje přirozené

mechanismy, kterými tělo disponuje od narození, účinkuje relativně brzy a není ovlivněn

předchozím setkáním s daným antigenem. Rozpoznání patogenů spočívá ve vazbě jejich

molekulárních struktur (PAMPs ­ pathogen-associated molecular patterns) na receptory,

které je rozeznávají (PRRs ­ pattern-recognition receptors). Tyto receptory se vyskytují na

makrofágách, neutrofilech a dendritických buňkách. Do PAMPs řadíme struktury

vyskytující se pouze na patogenech, ne však na vlastních buňkách. Patří sem oligosacharidy bohaté na manózu, peptidoglykany, lipopolysacharidy přítomné

v bakteriální stěně a nemethylovaná CpG část DNA

Mechanismy vrozené imunity zastupují z buněk především fagocyty a tzv. ,,natural

killers" (NK-buňky). Neméně důležité jsou látky a molekuly zprostředkovávající inátní

imunitu. Mezi ně řadíme především komplementový systém a sérové proteiny např.

interferony, lektiny atd 

Imunocyty vrozené imunity

,,Natural killers", neboli přirození zabíječi, jsou buňky morfologicky řazené

k lymfocytům. Na svém povrchu vystavují dva typy receptorů, stimulační a inhibiční. Mezi

stimulační receptory řadíme např. Fc receptory, které interakcí s Fc částí komplexu

antigen-protilátka aktivují cytotoxické mechanismy. Tento proces je označován jako

cytotoxická reakce závislá na protilátkách (ADCC ­ antibody dependent cellular

cytotoxicity). Inhibiční receptory zahrnují zejména povrchové struktury, které rozpoznávají

HLA I glykoproteiny na povrchu buněk a blokují tak aktivaci NK-buněk. Absence HLA

glykoproteinů I.třídy tedy také významně podporuje spuštění cytotoxických mechanismů.

Aktivovaná NK-buňka je schopna vyvolat řízenou smrt nejen infikovaných buněk, ale i

buněk nádorových. Některé nádorové buňky mají schopnost produkovat HLA I

glykoproteiny ve vysokých koncentracích a mnohou tak inhibovat prostřednictvím

receptorů na povrchu NK-buněk cytotoxickou kaskádu, která probíhá podobnými

mechanismy jako u TC lymfocytů, jež budou popsány v kapitole Imunocyty získané

imunity 

.

Dále mezi imunocyty vrozené imunity řadíme fagocyty. Tyto buňky jsou

charakteristické schopností pohlcovat, neboli fagocytovat, jak cizorodé agens, tak také

infikované nebo nefunkční buňky a svými vnitřními pochody je zničit. Touto schopností

jsou známé neutrofily, eosinofily, monocyty, makrofágy a dendritické buňky. Každý typ je

svou funkcí mírně odlišný. Neutrofily hrají roli při vyvolání imunitní reakce proti

extracelulárním patogenům. Funkce eosionofilů je nepostradatelná v boji proti

parazitárním onemocněním, kdy kromě schopnosti fagocytózy uplatňují především

uvolňování cytolytického obsahu granul a jsou tak schopny vyvolat efektivní

protiparazitární odpověď. V protinádorové imunitní odpovědi hrají důležitou roli

monocyty a jejich tkáňové formy makrofágy, které fagocytují kromě intracelulárních

patogenů uhynulé nebo poškozené vlastní buňky. Velmi podstatnou úlohu zde zastupují i

dendritické buňky vystupující jako nejúčinnější antigen prezentující buňky (APC), jejichž

funkčnost je podmínkou pro vytvoření účinné antigen specifické odpovědi 2)

.

 Molekuly vrozené imunity

Mezi molekuly inátní imunity řadíme několik typů cytokinů a komplementový

systém. Cytokiny jsou produkovány aktivovanými fagocyty a zprostředkovávají následnou

aktivaci T-lymfocytů vazbou na jejich specifický receptor . Ovlivňují více typů buněk,

spolupracují a jsou částečně nahraditelné 

.

Komplementový systém na rozdíl od cytokinů má schopnost sám vyvolat smrt dané

buňky. Skládá se z proteinů cirkulujících v krvi ve formě neaktivních zymogenů, které jsou

produkovány v játrech, a podle funkce je označujeme C1 až C9. K aktivaci dochází

v případě vrozené imunitní odpovědi vazbou proteinu manózu-vázajícího lektinu (MBL mannose

binding lectin) na manózové struktury přítomné na povrchu patogena. Druhou

možností je štěpení komplementového proteinu C3 přímo na jeho povrchu. To vede v obou

případech ke konformačním změnám a aktivaci celé molekuly. Ta spouští kaskádu

biochemických reakcí a výsledkem je membránu atakující komplex (MAC), který díky

polymeraci poslední složky C9 perforuje buněčnou membránu a vyvolává tak její

osmotickou lýzu 1)

.

Získaná imunita

Mechanismy získané imunity jsou budovány po celý život. Na rozdíl od vrozených

imunitních mechanismů jsou totiž ovlivněné škálou antigenů, se kterými organismus přišel

do kontaktu. Tyto reakce jsou vysoce antigenně specifické a jsou spuštěny po kontaktu

s daným antigenním epitopem, který je rozpoznán specifickým receptorem. 

Imunitní odpověď získané imunity nastupuje později než vrozené imunitní mechanismy. Důvodem je budování paměťových buněk, které opakovaným setkáním se známým antigenem vyvolají rychlejší a účinnější imunitní reakci. Na tomto principu funguje tzv. aktivní imunizace, která umožňuje připravit organismus na opětovné setkání s příslušným

antigenem. Do organismu jsou injektovány vakcíny obsahující daný antigen, který může

být distribuován v různých formách. 

Lze aplikovat např. kompletní mikroorganismy, a to

jednak usmrcené, nebo atenuované (živé oslabené). V některých případech mohou být

použity vakcíny obsahující pouze jejich složku nebo produkty (toxoidy ­ detoxifikované

toxiny). Tyto vakcíny vyvolají v těle buď žádnou nebo minimální pozorovanou odezvu

organismu, vytvoří se však paměťové lymfocyty připraveny nastoupit do velmi rychlé a

účinné obrany organismu v okamžiku opětovného setkání.

Na mechanismech získané imunity se podílejí především T a B-lymfocyty. Působí

prostřednictvím molekul, které produkují, tzn. protilátkami, cytokiny a cytotoxickými

látkami. Nezbytnou podmínkou pro vznik získané imunitní odpovědi je předpoklad

správné funkce antigenní prezentace lymfocytům. Tuto úlohu zastávají antigen prezentující

buňky (APC)