ODHALTE TAJEMSTVÍ SVÉHO TĚLA

Dobrý den,

už je to přes dva roky, přesto na to stále musím myslet. Obzvlášť proto,

že již brzy čeká mého druhého syna očkování, kvůli kterému jsme s prvním

synem byli pět dní v nemocnici. ráda bych vám proto napsala náš očkovací

příběh.

Syn se narodil v roce 2007, nechala jsem ho normálně očkovat, ani by mě

nenapadlo, že by to mohlo být nějak škodlivé, spíš jsem si říkala, že je

dobré, že ho můžu ochránit před nemocemi. Syn trpěl do tří měsíců na

koliky, v půl roce po hexa vakcíně prodělal týdenní průjem, ale nedávala

jsem to do souvislostí. V té době mu rostly zoubky, tak mi spíš přišlo,

že to bylo všechno se vším. Ani naši lékařku nenapadlo, že by se mohlo

jednat o reakci na očkování a možná to tak opravdu nebylo. Syn byl jinak

zdravý, i když nekojený, nikdy nebral antibiotika a maximálně dostal

kašel nebo rýmu. Jednu takovou virózu dostal na podzim, takže lékařka

raději odložila očkování v 15 měsících.

To dostal nakonec na začátku prosince. Věděla jsem, že trojkombinace

spalničky, zarděnky, příušnice, je trochu problematická, slyšela jsem o

ní od maminek starších dětí. Proto jsem se ptala, zda je lepší Trivivac

- hrazený státem nebo Priorix, který bych si musela doplácet. bylo mi

řečeno, že je to prakticky jedno a ať si šetřím peníze na jiná očkování

(plánovali jsme Prevenar v té době nehrazený). Proběhlo tedy očkování

Trivivacem. Už den po něm byl syn nesvůj, šli jsme se podívat na náměstí

na vánoční stromečky, ale nechtělo se mu chodit, byl plačtivý a měl

mírně zvýšenou teplotu. Jeli jsme tedy domů, dala jsem mu sirup na

teplotu a šel spát. Další den měl řídkou stolici několikrát za den.

Třetí den ráno jsme šli k doktorce s průjmem, ta ho prohlédla, nic

nenašla a poslala nás domů s tím, že má mít dietu a kdyby náhodou něco,

máme jet na pohotovost, byl totiž pátek. Navečer už začal i zvracet, do

toho průjmoval. Nic nejedl, ale naštěstí alespoň pil. Pořád spal. Šli

jsme večer spát, v noci jsem se na něj párkrát podívala, přebalila a

zdálo se, že to bude lepší. Jenže ráno se pořád ne a ne vzbudit.

Normálně vstával kolem sedmé, tentokrát byl ještě v 9 v postýlce. Oči

měl otevřené, ale moc nás nevnímal, snažil se vstát, ale jakýkoliv pohyb

mu způsobil nával na zvracení.

Zavolali jsme na pohotovost, kde byli až od 10. Ta hodina pro nás byla

nekonečná. Dala jsem synovi napít, ale okamžitě vše vyzvrátil. Dítě,

které chvíli neposedělo, pořád brebentilo a pobíhalo, bylo najednou bez

života, apaticky hledělo před sebe, moc se nehýbalo a když, tak

bolestivě sténalo.

V 10 jsme jeli na pohotovost, nemohla jsem syna dát ani do autosedačky,

tak moc mu bylo zle, že mohl ležet jen v mém náručí. Během 10 minutové

cesty mě dvakrát pozvracel. Zazvonili jsme na pohotovosti a jakmile

sestra otevřela, pozvracel i ji, mě a manžela, takové to bylo množství.

Alespoň jsme nemuseli nic vysvětlovat. Poslali nás do nemocnice, tam nás

v čekárně pozvracel zase. Nenapadlo nás vzít si převlečení, takže jsme

se všichni nějak vysvlíkali. Do nemocnice syna přijali s těžkou

dehydratací, napíchli mu kapačku a já se jela domů převléknout a sbalit

věci.

Blížily se Vánoce a já se bála, že je strávíme v nemocnici. Když jsem

syna poprvé viděla na kapačce a utlumeného, brečela jsem. Musel mít

přivázané ruce, aby si nevytáhl kanylu. Do té doby spal jen na břiše a

teď musel ležet na zádech. Když byl vzhůru, vynaložila jsem všechnu

sílu, abych ho zabavila, četla jsem mu, krmila ho, ukazovala jsem mu

hračky, se kterými si bohužel nemohl hrát. To trvalo tři pro nás

nekonečné dny. Synovi se samozřejmě jedna poloha ležení nelíbila, takže

když začal plakat, dala mu sestra diazepan, aby trochu zaspal.. Pak nás

přeložili na normální pokoj a vše se zlepšilo.

Po propuštění z nemocnice jsme šli k naší lékařce s tím, že to musela

být reakce na očkování. To samé jsem řekla i v

nemocnici, ale všichni mě ujišťovali, že to určitě ne, že se jen trefili

do nějaké nemoci. Ptala jsem se po výsledcích výtěrů, i ty byly

rozpačité. Nenašla se žádná bakterie, žádný virus, který by to mohl

způsobit. Jen byly výrazně pomnožené bakterie, které jsou přirozeně v

těle...

Když jsme šli ještě po týdnu na kontrolu, potkala jsem v čekárně maminku

se stejně starou holčičkou. Zrovna je propustili z nemocnice, kam se

dostala s těžkými průjmy a dehydratací krátce po očkování Trivivacem.

Náhoda?

Ve dvou letech měl jít syn na přeočkování, odmítla jsem ho, že znovu do

nemocnice nepůjdeme. Nakonec dostal zadarmo Priorix s odůvodněním, že

když je špatná reakce na Trivivac, pojišťovna hradí Priorix! Zajímavé,

potom, co mi všichni tvrdili, že to reakce na očkování nebyla...

U mladšího syna jsem chtěla počkat s očkováním proti TBC, ale v

porodnici ho prostě při jedné prohlídce (bez mé účasti, řekli mi, že ho

jdou zvážit...) naočkovali automaticky. Chtěla jsem se jen seznámit s

miminkem, abych viděla nepřirozené reakce, ale nebylo mi to umožněno.

Syn byl od té doby plačtivý, zamračený... Když už se zdálo, že se z té

nešťastné skořápky vyloupne, dostal hexu a Prevenar naráz, dostával se z

toho měsíc, v noci se často budil, poplakával... Když už se to zase

zdálo být lepší, přišlo další očkování a zase smutná nálada. Ptala jsem

se doktora, jestli pro šestikilové dítě není moc dostat dvě očkování

naráz. Řekl, že je to doporučení výrobce, navíc podle podmínek státu by

se jinak Prevenar nestihl podat.

Když dostal pedposlední dávku hexy a do další zbývalo půl roku, ulevilo

se mi. Od té doby je syn živé a usměvavé dítě, dělá lumpačiny a už se mě

konečně okolí neptá, proč se nesměje a že je to divné. Neříkám, že to

může být očkování, spíš se sama sebe ptám, nakolik může očkování

ovlivňovat naši psychiku. Byl by syn tak zamračený, kdyby nebyl

očkovaný? Co když psychické nemoci, které má naše rodina v anamnéze,

souvisí s očkováním? Co když některé z našich dětí bude schizofrenní jen

proto, že je očkované? Nebo to nesouvisí?

Je příliš mnoho otázek bez odpovědí, ale přesto své děti nechávám dál

očkovat. Proč? Jednoduše proto, že kdyby onemocněly nebo zemřely na

nějakou nemoc, které jsem mohla zabránit, neodpustila bych si to. Pokud

by se tak stalo po očkování, jsem rozhodnutá soudit se s farmaceutickou

firmou, která očkování dodává. Nic jiného mi asi nezbývá.

Za týden nás čeká poslední dávka hexy a poté obávané očkování Priorixem.

Modlím se, aby to dopadlo dobře. Dále děti nechávám očkovat na žloutenku

A a meningitidu. Ve čtyřech dostanou očkování proti encefalitidě,

protože na zahradě se máme kočku, která nosí klíšťata. Sebe nechávám

očkovat proti chřipce z důvodu, že mi to opravdu pomáhá. Před očkováním

jsem vždy jeden měsíc v zimě proležela s těžkou chřipkou doma.. Nejsem

proti očkování, ale ráda bych o něm měla více informací a také bych se

ráda svobodně rozhodla, kdy své děti nechám očkovat. Vadí mi, že lékaři

nevadí rýma nebo kašel, rovněž očkování Priorixem bych nechala až po

třetím roku, před nástupem do školky, kdy má dítě lépe vyvinutý imunitní

systém. Také si říkám, jestli to, že starší syn má ve 3,5 letech jen 13

kg a 95 cm, není způsobeno tím nešťastným očkováním..

Vaše sdružení Rozalio jde proti proudu a to je dobře, ale na druhou stranu

nebylo by lepší než vyloženě odmítat očkování, udělat studie a odpovědět

tak na otázky tisíců rodičů? Na základě doměnek a zpochybnitelných

zahraničních studií si myslím, že se jen tak něco nepohne. Vždyť máme

jedny z nejvyhlášenějších lékařů a vědců na světe. Otázkou tedy zůstává,

proč se nenajde nikdo, kdo by financoval takový výzkum? Proč se na

takový výzkum neuspořádá sbírka? Proč se neudělá alespoň průzkum mezi

vzorkem rodičů, jakou mají zkušennost s očkováním?

Děkuji:-)

S.Š. Chomutov