ZDRAVÍ JE TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

Budeme-li se snažit porozumět celému vesmíru, nepochopíme vůbec nic. Jestliže se pokusíme porozumět sami sobě, pochopíme celý vesmír.. (neznámý autor).

Každý z nás potřebuje podporu i povzbuzení, abychom se cítili silnějším. Každý z nás denně narazí na překážky i zklamání. Každý z nás potřebuje naději pro lepší budoucnost.

Tím nej vztahem, který mám a budu kdy vůbec opravdu mít, je vztah ke mně samotné. Každý jiný vztah v životě přijde a zase jednou odejde. Jediný člověk, se kterým jsem tady úplně navždy, dokud nás smrt nerozdělí, je sama se sebou.

Každý z nás je jedinečný. Všichni máme své vlastní zkušenosti a máme své vlastní zážitky. V životě jsme udělali nejrůznější rozhodnutí, vyzkoušeli nejrůznější věci, dopustili se nejrůznějších chyb a vydali se na nejrůznější cesty, díky kterým jsme navzájem odlišní a došli jsme až sem, do "tady a teď". Člověk, kterým jsme dnes je souborem drobných činů, myšlenek i pocitů, rozhodnutí i událostí jejíž kombinaci nikdo jiný nezažil.

Květinové hodiny v Chomutově. Místo, které mi připomíná, kdo ve svém nitru vlastně opravdu jsem. Člověk, co si plni své sny, mění sebe i okolní svět.

Nejkrásnější chvíle jsou vždycky ty doma.. protože domov není místo kde bydlím, domov je pro mne tam, kde jsem přišla na svět a prožila ty nejkrásnější chvíle svého dětství. Je to místo, kam se můžu kdykoliv vrátit..

Knihy jsou pro mne tím, čím jsou pro ptáky křídla.. dávají mi pocit svobody. Vlastně ani nedokážu najít přesná slova, která by jasně vyjádřila, co všechno cítím, když si čtu knížky.

Přiznávám, že trávím spoustu svého volného času právě čtením, protože je to můj největší koníček. Ve výborné knize se dokáži úplně ztratit a totálně zapomenout, kde vůbec jsem, ať jsem kdekoliv.

Právě dnes tady máme den, kdy se vzdává pocta mateřství.. Den matek.

A tak tady sdílím takových sedm úhlů pohledu na mateřství ( pro každý den v týdnu jedna myšlenka):

Je možné, že pro někoho cesta, kdy člověk myslí sám na sebe, může vypadat fakt dost sobecky. Ve skutečnosti to ale vnímám tak, že myslet v první řadě na sebe, je nejlepší způsob, jak můžeme pomoci více než jen sami sobě. Nikdo totiž nemůže předat lidem to, co sám nemá.

Víte, co je klíčem k dlouhodobému pocitu štěstí? Hezké vzpomínky!

A tak jsem dnes zasela do mysli svojí dcerky další jedno malé, vzpomínkové semínko. Navíc jsem tím splnila svou každodenní výzvu pro drobnou změnu a vytvořily jsme spolu naši první zahrádku pro víly.. jak krásné je být zas jak malé dítě a bezstarostně si hrát.

Život je plný možností a nabízí nám rozličné cesty k jejich naplnění. Je jen na nás jak ty příležitosti ve svém životě rozpoznat.

Všimli jste si, že přestože žijeme v prostředí plném turbulentních změn, přesto až příliš často urputně popíráme zákonitou proměnlivost úplně všeho a zbytečně si vnucujeme představy, jak by měl náš život nyní správně vypadat.

Jestli se necítíte dobře, jestli na vás padly v téhle zmatené době nějaké chmury, jestli nemáte zrovna svůj den.. mám pro vás nejprostší a zároveň nejspolehlivější radu: ZASTAVTE SE A PODÍVEJTE SE VEN Z OKNA.

Možná nevěříte, ale tenhle jednoduchý pohled vám skutečně dokáže změnit náladu. Tedy pokud z něho můžete pozorovat alespoň špetku přírody. Nevěříte? Fakt je to tak, zkuste to alespoň na pár minut a pochopíte..

Krásnou neděli přátelé, právě jsem se ve svém životě docela zásadně přeladila (o tom detailněji až v květnu) a rozhodla jsem se mimo jiné každý den udělat jednu drobnou změnu od toho, co standardně dělám.

Takže jsem se třeba dnes ráno začala sprchovat ledovou sprchou.. něco, co bych dle svého nastavení nebyla ještě včera asi vůbec schopná. Miluji totiž teplo a také pohodlí. No a já teď vystoupím ze své komfortní zóny a pojedu sem tam na ledové vlně. Co mi to dá se teprve uvidí.. drobné změny mají v dlouhodobém horizontu obrovský vliv na náš životní směr i výsledky.

Pravidelně mám pocity, že je každý nový den jak bílý nepopsaný list papíru, který můžeme zaplnit svým vlastním způsobem. Sami rozhodujeme, co na něj namalujeme a napíšeme.

Je přitom úchvatné vnímat pestrosti světa i lidí okolo nás. Každý den je obrovským darem, který jsme od života dostali. Není samozřejmostí. Važme si ho. Nejsme tu navěky. Naše životy jsou jako rozepsané knihy.. ať jsme tedy autory příběhu, které je radost číst.

Dovolme přírodě, aby nás naučila klidu.. pro naše tělo i pro naši duši.

Život je to, co máme.. ne to, co bychom chtěli.
Také si někdy v mysli pokládáte otázky, jak to všechno teďka zvládneme? Co bude dál? Nejistota, strach či obavy nečekaně zaplavují nejednu roztěkanou mysl.

Málokdo z nás si uvědomuje, že je naše chování řízené odněkud, kam nemáme přístup a co nemůžeme sami kontrolovat ani přímo ovládat.. naší pravou psychickou realitou je naše NEVĚDOMÍ (prý je tam až 90procent naší duševní podstaty).

Je naivní se domnívat, že to co cítíme, na co si vzpomínáme nebo to jak myslíme, tvoří celou naší mysl. Ve skutečnosti je naše vědomí jen minimum toho, co v nás je a co nás v životě někam směřuje.

Většina našich problémů vznikne, často až ve chvíli, když se začneme porovnávat s těmi kolem nás.Každý člověk má však jedinečnou cestu, nikdo není lepší než ten druhý. Jediné, co takovým zbytečným porovnáváním získáme, je stres a vlastní znepokojení.

Pokud se jen soustředíme na to, co nemáme, nikdy nebudeme mít dost, naopak pokud se soustředíme na to, co máme, budeme mít ještě víc.. takhle to ve vesmíru prostě funguje.

Myslím, že je ideální čas přehodnotit pojem štěstí. Štěstí není to, co bude, až budeme mít.., štěstí není ani to, co bylo, když bylo všechno dobré. Štěstí je dnes, teď, tady, na tomhle místě kde právě jsme.

Ve své duši mám jednu tajemnou komnatu, místo pro nejlepší přátele.. a právě v ní je u mne bezmezný prostor pro vděčnost, radost i štěstí. Navzdory času i prostoru, navzdory všemu i všem. To je můj svět.

Vždycky se v životě rozhoduji podle svých pocitů.. pokud se při nějaké konkrétní volbě cítím dobře, jdu do toho. Pokud mi moje tělo hlásí negativní stav, pokud to jen trochu jde, zdržím se akce.

Protože cokoli pociťuji jako dobře, je se mnou v harmonii. Cokoli pociťuji jako špatně, v harmonii se mnou v žádném případě není.

NAHÁ PRAVDA.. tahle zvláštní doba je výborná příležitost odhodit masky makeupu a konečně nechat svou kůži volně dýchat. I to je můj aktuální krok na cestě za lepším já. Za poslední měsíce se mi podařilo zbavit se tolika toxické chemie v kosmetice, že tomu sama (v mém případě jsem bývávala fakt fiflenka) téměř nevěřím.

Důležitější než naše tělo je naše psychika.Tělo duši poslouchá a právě podle ní se řídí. V našem těle se neděje nic náhodně. Žádná překážka ani nemoc člověka nepoloží pokud má vnitřní sílu. Pokud má jeho tělo energii se bránit (že mu to hlava kolikrát komplikuje). Autentická energie mysli i láska ❤️ umí doslova zázraky.

Moje rouška chrání Tebe, tvoje rouška chrání mě.. krásná a výstižná myšlenka. Kéž by bylo více takových, co nemyslí jen na sebe.

Vzpomínám si, když jsem se v práci kdysi chránila rouškou (příspěvek z roku 2018), protože na mě něco lezlo, tak jsem byla za exota. Dneska už nám s tou rouškou v práci do smíchu fakt nebylo.

Být spokojený sám s sebou, mít se opravdu rád, navzdory věku, váze či vzhledu… přátelé to je TO tajemství. Je potřeba zbavit se sebenenávisti, role oběti a vystoupit ze spirály své úzkostí. Mít strach nevadí, důležité je být v souladu se svým vnitřním já a jít si svou cestou, i kdyby trakaře padaly.

Žije-li člověk v souladu se svou duší, má ve svém životě vnitřně dobré pocity, třebaže se ho snaží  vnější okolnosti nějak potrápit. Každé naše rozhodnutí dnes určuje, jací budeme zítra. Rozhodnu-li se dnes být obětí, budu obětí i zítra. Když svůj postoj ke světu změním dnes, zítra uvidím úplně jinou realitu. Tak to na zemi prostě funguje.

V životě přicházejí chvíle, kdy se obrovskému stresu prostě nevyhneme (rozvod, vážná nemoc či smrt) a musíme tím těžkým údolím života nějak projít. Osobně si myslím, že právě v takové chvíli by člověk měl udělat pro sebe něco, co běžně nedělá.

Většina lidí svůj životní styl ve stresu ještě zhorší a tím si paradoxně ubližuje. Standardem bývá zvýšená míra alkoholu, cigarety, ponocování u počítače, tahy s kámoši po barech, minimální kvalitní spánek (lék číslo jedna na každý neduh). Ve stresu je cílem energii čerpat, ne jí ještě ztrácet.

Přátelé, přeji nám všem v tomto zvláštním období roku 2020 především sílu své duše.

Věnujme prosím čas i pozornost našim dětem (když už je máme nečekaně doma), procházkám v přírodě (když už se musíme vyhýbat hromadnýmu kontaktu s lidmi) a hlavně buďme především milující lidské bytosti (když už máme tu obrovskou energii svého ❤️).

Život není jednoduchý, já vím, ale když se máme s kým o své starosti podělit, dá se to zvládnout.

Marcus Aurelius, známý římský císař i filozof, autor slavných "Hovorů k sobě" napsal, že když nás něco rmoutí, v podstatě necítíme hořkost kvůli té věci samé, ale spíše kvůli tomu jak ji vnímáme. To však můžeme kdykoli změnit.Takže?

Kultivujme proud své pozornosti směrem, který nám pomáhá růst a rozvíjet se a na to ostatní (negativní, co nás ničí a táhne dolů) nehleďme, protože na každém okamžiku se dá najít něco dobrého, co je tam jen a jen pro nás.

Ať chceme či nechceme v našich životech se v čím dál větší míře objevují pilulky.. mám pocit, že jsou úplně všude. Vždyť už jeden z pěti dospělých bere léky na psychické potíže. Jejich spotřeba v Česku za posledních 10let vzrostla trojnásobně (antidepresiva u nás bere už přes 600 tisíc lidí). Ve Francii a Anglii prý takhle frčí už více jak třetina dospělých.To snad ani není možné!

Jestli si však my ostatní myslíme, že jsme téhle chemii pro mozek ušetřeni, tak vás musím zklamat, těmhle lékům bohužel neunikne nikdo. Rozbory a testy vodovodních sítí potvrzují, že jsou v ní stopy nejen antikoncepce, ale i antidepresiv. My jsme těmi nejrůznějšími léky, chtě nechtě, doslova zaplaveni.

Co nás dělá tím, čím jsme? Perfekní dokument o mozku, díl 2. The Brain with David Eagleman Dokumentární cyklus. Vydejte se spolu s tvůrci do hlubin lidského mozku. Poznejte jeho tajemství i způsob fungování.

https://www.youtube.com/watch?v=kqK_gBnfZPQ

Lidé obvykle žijí v jedné veliké lži, že nejsou součástí přírody. Paradoxně spoustu věcí pochopíme až když se vrátíme zpět, zpět ke svým kořenům pramenícím v přírodě. A v takových chvílích přijde v životě jedná zásadní otázka. Kdo jsem vlastně já?

Nedávno jsem shlédla dokument LOST BORDERS (ztracené hranice), který se zabýval symbolickým přechodovým rituálem mezi dětstvím a dospělostí. Jeho součástí byla výzva přežití 3 dnů v horách o úplné samotě, bez jídla, bez mobilu, bez rodičů, sami, pouze se spacákem a zásobou vody.

Mít svůj sen a jít po své cestě.. Když jdeme za tím, co nás baví, prožívané mnohem lepší život. Lidé, kteří dělají to, co mají rádi, jsou obvykle spokojenější než ti druzí, prostě proto, že následující své sny..nezávislé na tom, kolik jim je let či jak vypadají.

Stejně jako u auta, s prázdnou nádrží motor nenastartuje. Naše sny jsou palivem pro osobní cestu životem. Bez nich nelze dosáhnout žádných smysluplných a trvalých hodnot.